Tento článek bych ráda věnovala všem milovníkům adrenalinu, superhrdinům a kutilům.
Už je to dlouho co jsem zde naposledy psala a pár věcí se od té doby změnilo. Během čekání na povolení projektu jsme se snažili si tak nějak ukrátit čas, zaměstnat netrpělivé ruce a hlavně s domkem někam pohnout. Protože není příliš mnoho zásahů, které by člověk na domě mohl bez povolení dělat, rozhodli jsme se, že začneme hydroizolací u zdí, které chceme nechat stát.
Jako každý správný kutil plný elánu jsem si nastudovala všemožné dostupné metody a postupy. Když jsem je líčila přítelovi, hrůzou mu na hlavě vstávaly vlasy a z jeho výrazu jsem pochopila, že toho po něm chci asi moc. Nedivím se, sama jsem měla obavy jak by taková operace po domácku vůbec dopadla. Zkusila jsem tedy obeslat firmy, které mi doporučil otec a známí s tím, že to bude za pár korun a hned hotové. Do pár dnů mi přišly odpovědi a já civěla jako blázen. Částky nešly pod 70 000. A to jsem nechávala nacenit jen 2/3, protože původně měla jít celá zadní stěna k zemi. Když jsem to pak přepočítala bylo by to něco mezi 100 - 120 000! Když jsem začala líčit přítelovi tohle, vlasy se mu ježily daleko více a začal mít i větší zájem o to, jak bychom to mohli vlastně udělat sami.
A tak jsem zase studovala, co nabízí Google a dostupná literatura povalující se doma. Našla jsem docela zajímavé způsoby, jak se to dá provést, například pilkou na ytong podřezat a pak vzniklou spáru proříznout ještě řetězovou pilou, vložit do spáry lepenku, zatlouct to klínky a dostat do zbývajícího prostoru co nejvíce zdící malty. To se mi jevilo jako super nápad, dokud jsem se neponořila hlouběji do netu a zjistila, že takovéto zásahy se dají provádět pouze tam, kde je souvislá spára. Což u nás nebyla. Další problém byl kamenný základ, protože to by řetězovou pilu totálně odrovnalo. Alespoň tu obyčejnou, pila k tomu určená byla mimo naše finanční možnosti.
Další možností, která nebyla až tak super a nesla sebou mnohá rizika, bylo postupné odbourávání zdiva. Na papíře to vypadlo tak jednoduše. No nicméně to až tak nebyla pravda. Všichni nás od toho odrazovali, že to nezvládneme, že ten dům spadne a že jsme se snad postavili na hlavu, když chceme dělat takové zákroky.Začalo se cvičně na zdi, která byla v nejhorším stavu s tím, že když se to nepovede, zeď měla jít stejně dolů, tak o nic nejde. Byla jsem napnutá jak luk, když jsme pozorovala 3 páry rukou prokousávající se skrze zeď. A najednou tam byla malá díra. Zdivo se zachovalo, tak jak jsme čekali, takže místo dvou řad cihel byly venku 4. Hold nehody se stávají. Pak přišel další krok vpřed a to bylo očištění kamenného základu a následné srovnání betonovou stěrkou cca 3 cm vysokou. Napoprvé stihli chlapi asi 3 díry v různých zdech.
Když beton vytuhnul bylo načase umístit lepenku a následně díru zazdít co nejpřesněji, aby se co nejvíce omezilo popraskání zdiva. To byla děsná vystřihovánka. Flexa byla náš nejlepší kamarád společně s diamantovým kotoučem. Na dozdívky jsme použili zbytky porothermu, tam kde bylo nutné udělat větší díru. Hlavně jsme použily pálené cihly z příček v domě. A tak se jelo pořád a pořád dokola. Někdy se povedla díra delší než metr, někdy jsme byli rádi, když jsme vytvořili díru půl metrovou. Prekérní situace nastala asi po měsící práce, když už se to konečně blížilo ke zdárnému konci. Na zadní zdi se totiž postupně zvyšoval kamenný sokl a tak nám nezbylo než kromě vybíjení cihel také páčit ty obrovské balvany ven, abychom základ srovnali. Jen abych vás nemátla, to je ta zeď, která měla jít původně celá dolů, protože vypadala, že je ve velice špatném stavu. (Níže na fotce zadní stěna). Stěna se k našemu překvapení nerozpadla a podařilo se nám zachránit její 2/3, zbytek je celý kamenný a zachovat nelze. V takový výsledek jsme ani nedoufali.
Dalším oříškem byla zeď nad klenutým sklepem, oblouk sklepa zasahuje až pod okno. Můj otec chtěl oblouk zrušit a srovnat to, my nesouhlasili a dobře jsme udělali. Sklep i domek to vydržel. Dokonce se nám podařilo zachránit i celou přední stěnu, která má na své 6-ti metrové délce 2 okna docela blízko u sebe.
Nejhorší bylo podřezat rohy. Ty děláme dodnes. Chybí nám ještě dvě návštevy domku, aby se to dotáhlo do zdárného konce. Bereme to už jako rutinu, už se toho nebojíme tak jako na začátku a já jsem čím dál více pyšná na toho mého kutila, že se toho odvážil chopit a místo výmluv použil kladivo, sekyru a pilku. Pomáhal mu i ten nejmenší s neteří. 
Když to shrnu v číslech:
-celé nám to trvá cca 2 měsíce. Jezdilo se zde o víkendech vyjma jednoho týdne dovolené
-to nám dělá celkem 18 dovážek obědů, protože někdy chlapi přijeli na oběd domů, snědlo se 5 sklenek okurek, 2 sklenky řepy a 1 sklenka hrušek
- zničily se 3 kotouče na flexu
- zlomil se 1 vrták na kámen
- spotřebovaly se 3 kubíky písku a cca 20 pytlů Unimaltu
- podřezalo se 28 metrů zdiva
- kvůli pochodujícím nervům se vykouřilo nespočet cigaret
- se všemi cestami na stavbu, se všemi obědy i materiálem to nestálo ani 20 000
Když to vezmu zpětně, rozhodně to za ten čas a tu námahu stálo. Ta ohromná zkušenost je opravdu dar a ty ušetřené peníze pohlazením na duši. Všem těm, kteří pochybovali jsme neskutečně vytřeli zrak a hlavně jsme dokázali, že se práce nebojíme a že spolu leccos dokážeme.
Aby to nebylo vše napíšu všechny drobné změny, které se na domku udály. Nevím zda jsem to nepsala minule, ale ještě před loňskou zimou se dělala drenáž skoro okolo celého domu, letos se vybouraly 2 ze tří příček, Konečně nám po téměř 5-ti měsících a neskutečných urgencích odpojili elektriku ze střechy. Chlapi postavili nový sloupek hned do plotu, sundali jsme palach ze stropů a na zahrádě postavili kůlničku na nářadí. S naším drobkem jsme na zahradě jednu noc i stanovali. Koupili jsme konečně i předzahrádku k domečku. Tak a konečně jsme minulý týden dostali povolení ke stavbě. Sice toho letos už mnoho nestihneme, ale o to více ušetříme energie na jaro.
Opět bych tímto článkem chtěla dodat energii dalším kutilům, kteří třeba stojí stejně jako my před těžkým rozhodnutím. Zázraky se dějí a žádná situace není tak bezvýchodná jak se může na první pohled jevit. Náš domek zavrnul nejeden kamarád a o členech rodiny nemluvě. My jsme však na tu naši malou zříceninu pyšní, protože je naše, protože toho tolik zvládla a protože jí dáme nový tvar i život a doufáme, že se nám bude společně žít co nejlépe a nejdéle.
