Tak jsme tady narazili na jedno zajímavé téma - zouvání návštěv/případně sebe :-)
Jak to děláte doma vy?
U nás nezouváme, ale samozřejmě si nikoho nezveme do ložnice, kde je koberec....
@petrsv1000 Samozřejmě mám ráda čistotu a nevypadá to u nás jako ve chlévě. Na druhou stranu nejsem ale příznivcem přehnané čistoty, běháním s desinfekcí po domě, nešílím, pokud si vnouček (včera mu byly dva) zvedne něco ze země (doma, na zahradě, ne na ulici) a strčí do pusinky nebo když ho olízne náš pes. Možná to je i důvodem toho, že neznáme, co to je brát antibiotika, každou zimu lehnout s chřipkou, ekzémy, alergie atd., na neschopence jsme nebyly víc než dvacet let. Jen vnouček měl z preventivních důvodů (vrozená vada) nasazená atb, ale už téměř rok je na žádost rodičů bez nich - zatím ještě nikdy nezakašlal, nikdy neměl chřipku či podobné nemoci, pouze několikrát slabší rýmu, která trvala pár dnů a nemusela se nikdy ničím léčit.
@alcar "By mě hanba fackovala k někomu přjít na návštěvu v zabahněných botech, nezout se a tvářit se jako že je to v pořádku...."
Často mně překvapí jak jsou lidé schopni jít na návštěvu ...
Jinak my se doma, stejně jako návštěvy "automaticky" zouváme, jsme na to zvyklí a vše je tomu přizpůsobené. Rozhodně se ale nechci nějak povyšovat nad zbytek světa (což překvapivě není jen ona zmíněná emerika) a ponechávám jim právo volby sami si rozhodnout jak chtějí žít. Možná by spoustě z Vás troška tolerance neuškodila.
@bayt Přesně tak, pokud jdu na návštěvu, kde se zouvají, nedělá mi problém se zout a když nevím jestli se u nich návštěvy zouvají, zuji se.
V létě také chodíme po zahradě bosi a když je venku sucho a jdu třeba pověsit prádlo ven, nebo jenom utrhnout bylinky do polévky, klidně jdu v pantoflích - u dveří mám kvalitní rohožku.
@tanaz souhlasím, nevím jestli jste pochopila můj příspěvek na který reagujete. Možná jsem to trochu domotala :-) Jen jsem se snažila pochopit proč někdo chodí na návštěvy v zabahněných botách a řeší nějakou hanbu s zouváním/nezouváním
Ja bych si taky dovolila pripominku. u nas se samozrejme jako tady vetsina lidi zouvame, ale mam babicku, ktera ma uplne otresny zvyk-kazde navsteve rika v chodbe at se nezouva a jde dal (neco jakoze jsou vitani, proste takova fraze, aby udelala dojem ze ji nezalezi v cem jdou-hlavne kdyz prisli), 85ti lete babce horko tezko vysvetlite, ze se tohleto nerika,..jednoho krasneho dne prisel soused a babka zpustila jako obyvkle "pod dal, ani se nezoufej," no a chlap to vzal vazne a ve svych otresnych zablacenych kanadach sel az k ni do kuchyne. Neprejte si videt co tohle udelalo s jejim svetle oranzovym kobercem,..nevim jestli si toho byl soused vedom, nebo jestli mu to bylo trapne/lito, kazdopadne babicku poslechl a takhle to dopadlo,.. Babka pak byla na prasky, ze nemyslela ze to veme vazne a ze at se podivam na ten koberec, ze je na vyhozeni atd,..(taky jsme ho vyhodili). Takze moje rada-nerikat tuto vec ani ze slusnosti pokud to nemyslite na 1000%,..a pokud se stane me, ze nekam prijdu a oni mi reknou "nezouvej se", tak se proste stejne zuju,..radeji mit na odpis svoje ponozky nez nekomu zaneradit byt
Tak my se určitě zouváme a zouvat budeme,nechápu že by někdo přišel a chodil mi doma v botech....mám ráda čistotu a taky si neumím přectavit jak by vypadala dřevěná podlaha...
Neviem, prečo by som si mala do bytu /domu/ nechať nosiť zvonku na topánkach rozšľapané pľuvance, h...á po psoch, a kadečo iné..............Nech sa každý vyzuje, nie je to žiadna námaha......Každému pri vchode nastrčím papučky.....
Jakože by někdo přišel ke mně domů a nevyzul se?:D To nehrozí:D jsem hodně hodná, když řeknu, že vyzout se můžou až v předsíni:D To bych pak musela vysávat a vytírat ten bordel každý týden, místo každý měsíc:D
Toto je hodně staré, ale pobavilo mne to :-) A není to můj zážitek ;-)
Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po každé nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle. Proto bez milosti vyhodím každého, kdo si bagančata v chodbě nevyzuje.
Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi manžel oznámil, že přijde z práce dřív, protože se u nás po poledni zastaví jeho šéf.
ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v pořádku a nikde ani smítko. O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou chybu.
A taky jsem se chtěla vytáhnout...
Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáčci. Děti až těsně před obědem dostaly gala oblečky a v jídelních sesličkách vypadaly jako andílci.
Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony se začaly hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do stolečků dožadovat svého papůůů.
Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom se ozval u dveří zvonek. V poklusu jsem loktem otevřela dveře a v domnění, že je to manžel, houkla přes rameno: "Vyzout a uklidit boty! Já to po tobě, ty dobytku, uklízet nebudu."
Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí, když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích. Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku. "Mladá paní, jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana manžela."
Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako rajče jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu jsem nabídla oběd i hostu, a ten se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal.
Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a dělala vše automaticky. Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf tak vytřeštěně zírá do talíře a nejí.
Já v první chvíli vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo, bych byla nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě zírat na stůl před šéfa.
Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, a něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i maso, a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých stoličkách. Když mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu", byl v obličeji rudý jako rak od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy. Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou porci oběda, odmítl. Tou polévkovou lžící tu "šlichtu" snědl a ještě zdvořile poděkoval.
Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo.
Já mu to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod. A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním úřadě a mě s dětmi žebrající u kostela.
Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě a následně po všech stavbách v širokém okolí.
Šéf prý to líčil na poradě takhle: "Zazvoním, otevřou se dveře, a než stačím pozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale vůně oběda mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi. Když se všechno vysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale Martin, přijal jsem pozvání na oběd.
Chlapi, já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání- asi abych paní domu neupatlal ubrus - polívkovou lžíci - nejspíš abych si příborem neublížil - a vrcholem všeho byl umělý talířek s předkrájeným obědem.
Fakt jsem chvíli čekal, že dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a že mě tou lžící i nakrmí. Ještě že se všechno včas vysvětlilo, jinak bych dostal dudana a skončil bych v posteli jako ty děcka.
Proto bacha, až půjdete k Martinovi!
Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!"
Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby - když u nás obědvali - neodpustili narážky typu: Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš?
Hele, chlapi, už jsem velkej, dostal jsem příbor!
Prostírání s kačenkou by nebylo?
A už od dveří řvali:
"Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!"
Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem.
:-D :-D :-D No není to super
u nás to je samozrejmosť. Nachystané papuče vždy.
Moja mama sa raz chcela vytiahnúť na veľkú noc pred návštevami. Leštila všetko rad radom. V pondelok ešte zobrala leštidlo v spreji na nábytok prebehla s ním všetky izby, vrátane kuchyne. Začali chodiť šibači. Samozrejme sa vyzuli a len v ponožkách vošli. Takú veselú veľkú noc sme dávno nemali. Všetci padali ako hnilé hrušky. Ja vtedy 13. ročná pubertiačka som sa smiala na plné ústa. Mama namiesto leštidla zobrala v spreji silikónový olej, čo mal otec na kosačku. Všetko sa síce lesklo, ale aj parádne šmýkalo. O rok niektorí radšej ani neprišli ;-)